Krátké zamyšlení o sportu a NSA
V uplynulých dnech a týdnech jsme mohli zaznamenat v mediích zmínky o nově vzniklé Národní sportovní agentuře (NSA). Její duchovní otec a nově i předseda Milan Hnilička v rozhovorech velmi pěkně vysvětluje jaký je přínos toho, že se sportovní agenda oddělí od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a jak skvělé dopady to na sportovní kluby, organizace a veřejnost v nich sdruženou bude mít. Je potřeba nasypat peníze do obnovy sportovišť, finančně podhodnocených trenérů, výstroje, výzbroje a podobně. Je potřeba to udělat rychle a transparentně. Navíc by měla částka, s níž bude nově vzniklá agentura hospodařit, rok od roku růst.
Díky tomu budou naši sportovci v budoucnu vozit medaile z vrcholných mezinárodních akcí a srdce sportovního fanouška se bude tetelit blahem. Jsem pro, taky rád fandím. Ale vrcholový sport je jen špička ledovce.
Já totiž trochu potíž vidím už v tom, jak je v té naší kotlině slovo sport vnímáno.
Sport v Česku, to je především aktivita více či méně výkonnostní, ale takřka vždy organizovaná. Oproti tomu v západních zemích má slovo sport daleko obsáhlejší význam. Řadí se sem jakákoliv sportovní pohybová aktivita, kterou vykonáváte ve svém volném čase. Když si jdete zabruslit na kolečkových bruslích, projet se na kole nebo si jen tak zahrát discgolf. A za tímto účelem nemusíte být nutně registrovaní v místním klubu, přesto sportujete.
U discgolfu bych se rád zastavil.
Organizace Finnish research Institute for Olympic sports provedla v letošním roce ve Finsku obsáhlý průzkum. Výsledky mnohé překvapily. Z 4 120 906 Finů jich více než 263 000 hraje discgolf alespoň jednou do roka. To zcela jistě ještě nic moc neznamená, pokud přihlédneme k faktu, že ve Finsku existuje přes 600 discgolfových hřišť. Ale pojďme dál.
49 000 Finů se discgolfu věnuje alespoň jednou týdně.
To už je samozřejmě velmi zajímavé číslo. Zajímavé především proto, že Finská discgolfová asociace, sdružující výkonnostní hráče má nyní něco přes 3 000 členů. To by ovšem znamenalo, že výkonnostní formě se věnuje méně než 10% pravidelných hráčů. A to už je údaj, který má určitou vypovídající hodnotu. Nejvíce podporuje tezi, že neorganizovaný sport je mnohonásobně větší, než ten organizovaný. Finsko je daleko, chce se říci, tady jsme v Česku a jak víme, tady je všechno trochu jinak :-).
Opravdu? Stačí si odpovědět na populární otázku: Jaký je neoblíbenější sport v Česku? Povětšinou zaznívají odpovědi fotbal či hokej. Avšak nikoliv. Mezi čechy je jednoznačně nejoblíbenějším sportem cyklistika! Tedy jízda na kole ve všech možných formách a podobách. Věnuje se jí více než 30 procent aktivně sportujících občanů naší země. Jen v loňském roce se u nás prodalo více než 350 tis. bicyklů. Oproti tomu měl Český svaz cyklistiky ke konci roku 2018 přesně 8 788 členů…
Ano, národní sportovní agentura je skvělá věc. Ale v nejlepším případě bude mít její činnost dosah na 10% přinejlepším 15% pravidelně sportujících, tedy těch, kteří jsou sdružení v oficiální struktuře daného sportu.
V naší společnosti HEPA group jsme přesvědčení, že k masivnějšímu rozpohybování široké veřejnost vede jediná efektivní cesta, a tou je budování veřejných sportovišť.
Toto tvrzení nepodporují pouze vědecké studie ze zahraničí, ale i několik příkladů z Česka.
In-line bruslení před rokem 2000 u nás nebylo nijak rozšířeným sportem, boom začal v době, kdy se v masivní míře začaly budovat cyklostezky s asfaltovým povrchem. Od té doby se in-line bruslení ve volném čase pravidelně věnují spousty lidí a ještě k tomu neorganizovaně. Nepotřebují k tomu ani MŠMT, ani ČUS a ani NSA, natož členství v ní.
Kdo má tedy skutečnou moc rozpohybovat velkého množství obyvatel České republiky?
Podle mne jsou to především města a obce, potažmo zodpovědní komunální politici.
Měl jsem tu čest se spoustou z nich spolupracovat a moje zkušenost je taková, že si svou roli velmi dobře uvědomují, za což jsem osobně moc rád. Nutno podotknout, že pozadu nezůstává se svou dotační politikou ani stát. Například v rámci Ministerstva pro místní rozvoj existuje hned několik dotačních titulů, z nichž je možné na realizaci sportoviště čerpat peníze. Podobně je to i s krajskými dotačními tituly. Pravda, národní hokejový stadion z toho asi jeden nepostaví, ale spousta cyklostezek, discgolfových hřišť nebo venkovních posiloven už díky těmto programům vznikla. A to je skvělé, protože se povětšinou jedná právě o veřejná sportoviště, která pohybu-chtivým zájemcům nekladou do cesty žádné bariéry ve formě registrací nebo poplatků.
Tohle vnímám jako skutečnou podporu sportu a zdravého životního stylu, protože je určena drtivé většině populace.
Přemek Novák
