Od Petra: Pád na dno

Ahoj, mé jméno je Petr Mrázek a discgolf hraji už něco málo přes 5 let. Někteří z vás mě můžou znát jako toho vysokého brýlatého kluka z Ostravy, který umí házet celkem daleko. Rád bych vám vyprávěl svůj příběh z této off-season. Popisuje, co se vlastně všechno stalo, a hlavně to, co se dělo (či bude dít) v následujících 6 měsících, plných rekonvalescence, omezení, snahy a odhodlání. Jen upozorňuji, že tento příběh bude mít více částí.

Vánoce jsem prožil v pohodě domova, a to i přes to, že už tehdy jsem se cítil celkem slabý a nemocný, čemuž jsem ale moc velkou váhu nedával. Štědrý den jsem si přitom moc užil. Dostal jsem hodně s discgolfem souvisejících dárků, a tak jsem šel spát šťastný a spokojený.

Přišel první svátek vánoční a s ním první problém. Probudil jsem se totiž s hroznou bolestí na hrudi, moc dobře se mi taky nedýchalo, a tak jsem šel za maminkou. Ta se na mě podívala a po chvíli řekla, že bude lepší, když si udělám test na Covid. Ten vyšel negativně. Jak ráno ubíhalo, bolest byla snesitelnější a já se cítil lépe a lépe. Šel jsem si tedy dát sprchu, po které bolest přešla úplně a já tak mohl přežít celý den jenom s bolestí v krku a rýmou. Teď už vím, že mě to ráno probudily arytmie.

Druhý svátek vánoční začal dobře, žádná bolest na hrudi a vlastně všechno bylo o 100% lepší než předešlý den. Strávili jsme ho u babičky ve Zlíně a na cestě zpátky jsem usnul, protože jsem byl už vážně unavený. Po návratu domů jsem se cítil opravdu slabý, a tak jsem si šel dát sprchu, abych se uvolnil, jenže to byla chyba. Všechno z předešlého rána se vrátilo zpět, celý jsem se klepal, špatně se mi dýchalo, bolest v krku přetrvávala, bolelo mě na hrudi. Bylo to hrozné, nikdy v životě jsem se tak špatně necítil. Musel jsem do nemocnice. Jeli jsme do té nejbližší, ve Frýdku Místku. Tam mi udělali pár vyšetření, po kterých mi řekli, že mají podezření na problém se srdcem, ale nemají dostatečné vybavení, a proto mě musí přesunout do Fakultní nemocnice v Ostravě. V 11 hodin večer proto přijela sanitka (moje první jízda sanitkou) a převezla mě do Ostravy. Dorazili jsme něco málo po půlnoci, a jelikož můj stav byl vážný, byl jsem „ubytován“ na koronární jednotce intenzivní péče.

Moje první noc v nemocnici byla jednou z těch vůbec nejhorších. Poté, co mi doktoři udělali ještě pár vyšetření, odešli a následně zhasnuli, mi došlo, že něco jako noc potmě dlouho mít nebudu. Na tomto oddělení se totiž svítí neustále, minimálně na chodbě, a to se s tmou moc neslučovalo, hlavně proto, že každý pokoj je prosklený.

Další komplikace přišla ve chvíli, kdy jsem asi ve 3 ráno zjistil, že na tomto oddělení jde také všechno slyšet. K tomuto zjištění jsem dospěl ve chvíli, kdy měl pán ve vedlejším pokoji arytmie a byl velmi hlasitý a agresivní (druhý den tento vážně nemocný pán zemřel). Když se mi kolem 4. hodiny ranní podařilo konečně usnout, byl jsem probuzen o téměř hodinu později. A já si poprvé vyslechnul hlášku: „Teď to píchne,“ kterou jsem pak slýchal denně. V 5 ráno se totiž dělají odběry krve. První den v nemocnici pak probíhal v pohodě, jenom jsem ležel a sem tam kolem prošla sestra a zeptala se, jestli něco nepotřebuji nebo mi přinesla jídlo. Jíst jakékoliv jídlo pro mě ze začátku bylo v nemocnici dost náročné a velmi nepohodlné. K bolesti se totiž přidalo i to, že jsem při sezení měl tep 130 tepů za minutu. Vždycky jsem se ale snažil všechno sníst, přičemž jsem musel být ten nejpomalejší pacient na celém oddělení.

Dalších pár dní bylo celkem o tom samém, pořád dokola ten stejný program a vlastně jsem jen ležel, spal, jedl nemocniční jídlo a koukal na seriály. Jsem také vděčný za telefonáty mých známých a kamarádů. Pak asi po týdnu, kdy jsem si už začínal myslet, že se všechno zlepšilo, jsem šel na magnetickou rezonanci. Ještě ten den mi bylo řečeno, že mám zánět srdečního svalu a nikdo nevěděl, co to mohlo způsobit. Navíc se našly nějaké jizvy na srdci, které narušují jeho správnou funkci. Musel jsem tak v nemocnici zůstat ještě minimálně týden. Navíc každodenní odběry ukázaly, že jaterní testy se horší.

Bylo to zvláštní, dostat se z velmi uspěchaného životního stylu a sportování na denní bázi do téměř ležáka.

Nejhorší bylo, že na jakoukoliv činnost jsem si musel volat sestru. Vědět, že to, co bych za normálních okolností jednoduše zvládl, se teď bez pomoci jevilo nemožné. Nemohl jsem si ani sám zajít na záchod. Tomuto nepomáhal ani fakt, že jsem byl na oddělení zdaleka nejmladší, a ani všude přítomná smrt. Byl to velký nátlak na psychiku, který se kupodivu v nemocnici neprojevoval. Celou dobu jsem měl naději, byl motivovaný a věřil jsem, že vše bude lepší. Spíš jsem byl otrávený z toho, že je můj stále se nelepšící stav pro lékaře záhadou. Pak bylo všechno zase stejné, dny se opakovaly. Jediná změna byla, když v neděli místo kafé, bylo na snídani kakao.

Z dalších dní bych vyzdvihnul dvě události. První z nich se odehrála jedno ráno, kdy mi sestra odebrala asi 10 zkumavek krve a já jsem poté měl jít do koupelny, vcelku dehydratovaný. Po chvíli, co jsem takhle stál ve sprchovém koutě, jsem cítil, že něco není v pořádku. Opřel jsem se o jednu ze stěn, zamotala se mi hlava, mrknul jsem a…ŽUCH!! Najednou jsem ležel ve sprchovém koutě majíc kolem sebe sestřičky. Tak slabě jsem se dlouho necítil, a ještě mě z toho bolelo koleno. Druhou, a tou lepší, byla návštěva mé přítelkyně Elišky. To bylo v covidové době možné především díky mé tetě, která na JIP oddělení pracuje. Bylo super zažít konečně nějaký kontakt s vnějším světem a taky ji vidět jinak něž přes FaceTime.

Po dvou týdnech jsem byl přesunut z JIPky na standardní oddělení, kde mi přibyli dva spolubydlící. A já jsem byl zase o krok blíž k tomu se vrátit domů. Po pár dalších dnech, kdy se mi v mém novém pokoji střídali spolubydlící, se na mně přišla podívat velká vizita, několik doktorů včetně primáře. Po tom, co mi řekli vlastně to samé, už po několikáté, jsem zapojil své škemrací oči a poprosil je, zda bych mohl vidět někoho z rodiny, když už jsem v nemocnici třetím týdnem. Nevím, co jsem tehdy udělal jinak, ale řekli mi že ano. KONEČNĚ!!! Moc jsem nad tím nepřemýšlel, ale je dost možné, že právě proto mě hned stejný den přesunuli na jednolůžkový pokoj, který vypadal jako hotelový, jen měl nemocniční postel. Dokonce jsem měl i vlastní koupelnu.

Ke konci mého pobytu se ukázalo, že zánět na srdci způsobila infekční mononukleóza, což byla asi ta nejlepší varianta ze všech, které přicházely do úvahy. Hlavní důvod, proč si mě v nemocnici nechávali tak dlouho, byly moje horečky. Celé tři týdny byla vždy teplota nad 38 °C, a nic nezabíralo. Až jednoho dne přišel hlavní doktor koronárního oddělení, a řekl mi, že mi nasadí kortikoidy, které by měly srazit moje horečky. A ono to konečně zabralo! Byl jsem pak v nemocnici asi ještě další tři dny, než mi řekli, že v pátek 14.1 budu moci konečně opustit Fakultní nemocnici v Ostravě a budu se moci vrátit domů. Takže právě v ten den, kolem 11. hodiny, si pro mě přijel taťka. Nemocniční kapitola konečně uzavřena. Pokračování příště…