Od Petra: Zpět do normálu

Ahoj, mé jméno je Petr Mrázek a discgolf hraji už něco málo přes 5 let. Někteří z vás mě můžou znát jako toho vysokého brýlatého kluka z Ostravy, který umí házet celkem daleko. Rád bych vám vyprávěl svůj příběh z této offseason. Popisuje, co se vlastně všechno stalo, a hlavně to, co se dělo (či bude dít) v následujících 6 měsících plných rekonvalescence, omezení, snahy a odhodlání. Právě čtete už druhou část mého příběhu (první část zde), která popisuje můj návrat do normálního života a discgolfové začátky.

Na úvod

Domů jsem se opravdu těšil. Na druhou stranu jsem se obával toho, co přijde, jaké to bude žít zase v normálním světě a kdy se o sebe budu moct bez problému postarat. Snažil jsem se na všechno jít vážně pomalu. Jediné, co jsem první den doma udělal bylo, že jsem se naobědval a zašel jsem si na záchod. Jinak jsem vlastně jenom ležel a povídal si s Eliškou, která za mnou přijela hned první den. Nutno říct, že mi v nemocnici vážně moc pomáhala, a to i rodina. Každý den jsem telefonoval minimálně s dvěma blízkými. S Eliškou dokonce každý večer. Jsem za to vážně vděčný a chtěl bych jim za to ještě jednou poděkovat.

Jelikož se mi v nemocnici nespalo nejlépe, naspal jsem za první týden minimálně 9 hodin denně a pak jsem si dal ještě třeba dvouhodinového šlofíka. Byla to pro mě zase úplná změna. Před touto nehodou jsem spal denně kolem sedmi hodin a stačilo mi to.

Jaterní dieta a léky

Z nemocnice jsem si domů přivezl jaterní dietu, jelikož po mononukleóze mohou být játra oslabena. V nemocnici mi opakovali, že bych neměl jíst smažené, sladkosti, moc solit, a hlavně pít alkohol. Když se člověk ale do tohoto tématu zabere více, zjistí, kolik omezení tato dieta vlastně má. Jde totiž o to, že pro játra není dobré jídlo, které nadýmá, je tučné nebo třeba příliš ostré. Velkým překvapením pro mě byl zákaz konzumovat například rajčata, okurky, olivy, tmavé pečivo a oříšky. Takže vlastně všechno to, co bych předtím s oblibou jedl. Vesměs je to ale jedna z těch lepších diet. Hlavně díky tomu, že jsme našli kuchařku zaměřenou přímo na jaterní dietu, která byla dokonce konzultována s odborníky a vysokoškolskými profesory. Díky ní jsem mohl mít i celkem pestrý jídelníček. Proto jsem mohl jíst například plněné papriky nebo jablečný koláč.  

Kromě diety jsem si z nemocnice přivezl i léky, které jsem musel brát. Dokonce jsem od rodičů dostal takovou krabičku na léky abych věděl, co si kdy vzít. Bylo zvláštní něco takového vlastnit, a ještě k tomu používat. V hlavě jsem si říkal, jak je možné zestárnout za 3 měsíce o 50 let. Postupně léky na podporu jater a kortikoidy vystřídaly léky na imunitu a různé vitamíny.

Fyzický a psychický stav

Příchod domů s sebou přinesl první srovnání s ostatními a ukázal mi, co vlastně dokážu a čeho jsem schopen. Celou dobu v nemocnici mě upozorňovali na dodržování 6měsíčního klidového režimu. Mimo jiné taky na to, že během něj toho stejně nebudu schopen dělat tolik jako dřív, a že se mám místo turnajů zaměřit spíše na zdraví. Já si ale stál za svým a nikdy před návratem jsem nepochyboval o tom, co bude. Věřil jsem totiž, že budu schopen odehrát hodně turnajů, a že můj návrat půjde lehce jako po másle.

Návrat domů tohle všechno změnil a mi došlo, že to tak lehce nepůjde. Už jenom fakt, že se mi při chůzi do prvního patra tep zvýšil z 80 na 130 tepů za minutu, mi ukázal, jak na tom jsem. Ani moje síla nebyla nejlepší. Pro kontext uvedu, že jsem před mým incidentem chodil no posilovny a byl jsem zvyklý na nějakou fyzickou sílu. Když jsem pak přišel domů a viděl jsem, že mi není dovoleno ani přenést koš s prádlem, abych si něco neudělal, přišel jsem si jako slaboch. Nebylo to pro mě vůbec lehké období. Svět se mi měnil před očima a vypadalo to, že už to nikdy nebude dobré.  

Jednoho večera to na mě celé dolehlo a já se psychicky úplně složil. Zašel jsem za maminkou a ta mi řekla něco, co mi změnilo mindset a namotivovalo mě to vyhrabat se zpátky na vrchol. Řekla: „Každý dostane naložené tolik, kolik unese.“ Měl jsem najednou motivaci být klidnější. Naučil jsem se tak ovládat své city a emoce a využívat je dál. Nebylo totiž vůbec příjemné, když jsem se třeba nějak naštval a pak se mi rozbušilo srdce tak že jsem se celý klepal a nebyl schopný fungovat. Naučil jsem se v tomhle směru o sobě hodně.

Discgolf?

Otázku „Co bude s discgolfem?“ jsem měl v hlavě snad od prvního dne v nemocnici. Po návratu domů a zjištění, jak na tom jsem, jsem začal uvažovat a vymýšlet plán návratu na discgolfovou scénu. Musel jsem totiž vměstnat 6 měsíců offseason do 2 měsíců. Všechno to začalo procházkami. Na tu první jsem vyrazil asi po týdnu doma. Byl to asi kilometrový okruh kolem našeho domu, který jsme šli s maminkou asi půl hodiny.

Ze začátku jsem se snažil ať se cítím hlavně dobře a šel jsem pomaloučku. Na konci jsem nebyl ani zdaleka tak zničený, jak jsem čekal, což mě zase psychicky posunulo. Řekl jsem si, že budu chodit co nejvíce, jelikož jsem měl doma hodně času. Postupně jsem dokázal chodit větší a větší okruhy, a dokonce jsem si sebou párkrát vzal i disk, abych osvěžil svalovou paměť. Někdy v té době jsem taky začal trénovat puttování. Postupně jsem zvedal laťku výš a výš a docházelo mi, že jsem se nijak výrazně nezhoršil za tu dobu netrénování. Dokonce se objevoval pocit zlepšení.

Po měsíci jsem překonal vzdálenost 5 kilometrů, což pro mě byl velký milník, jelikož podobnou vzdálenost naměřím po tréninku na devíti jamkovém hřišti. A tak jsem dne 21.2. vyrazil na discgolfové hřiště ve Frenštátu pod Radhoštěm. Vrátit se zase zpět na hřiště bylo úžasné, a navíc jsem hrál dost dobře. Dokonce i puttování bylo přesné. Po konci tohoto tréninku mi došlo, že dostat se do formy nebude nijak nereálné, a tak jsem se do toho pustil. V dalších částech vám povím o tom, jak jsem to udělal.