Něžný discgolf: Od cílevědomosti k poruše příjmu potravy

V dnešním dílu Něžného discgolfu bych se s vámi chtěla podělit o jednu mou životní zkušenost, o které možná spousta z vás ani neví. Ještě před nějakou dobou bych zřejmě nebyla připravena se o tom otevřít, ale dnes už dokážu říct, že je pro mě v pořádku o tom mluvit. Jedná se o mou stravovací cestu, která byla plná ups and downs, protože pro mě bylo strašně těžké nalézt ve stravování se určitý balanc a rovnováhu. Dnes vám tedy povím, co se stalo a jak to celé dopadlo. Přeji příjemné čtení a doufám, že aspoň jednomu či jedné z vás tento příběh pomůže.  

Až moc velká cílevědomost

Mám pocit, že jsem vždycky byla velmi cílevědomá a šla jsem si za tím, co jsem chtěla. To se týkalo školy, sportu, ale taky stravování. Jakmile jsem si dala cíl, dělala jsem maximum pro to, abych jej dosáhla. V hlavě jsem si nesla hlavní motto: ,,Bez práce nejsou koláče.’’ Pokud něco chci, musím pro to bojovat a věnovat se tomu naplno. Jenže problém byl, že moje cílevědomost někdy směřovala k určitému perfekcionismu, což se mi zhruba v roce 2019 dost vymstilo. 

V té době mi bylo sedmnáct let, chodila jsem na gympl a kromě učení jsem většinu svého času věnovala discgolfu. Hodně jsem se taky zajímala o zdravé stravování, četla jsem si o tom často na internetu, vlastnila jsem různé kuchařky se zdravými recepty. Moje rodina mě v tomto podporovala a začali jsme v té době více nakupovat v obchodech se zdravou výživou. Stáhla jsem si taky aplikaci Kalorické tabulky, kde jsem si začala počítat, kolik toho za den sním. Vždycky to tam ukazovalo, jaký by člověk měl mít denní příjem kalorií. Když se mi podařilo pod něj jít, vždy jsem z toho měla takovou zvláštní radost. Začala jsem si více vážit své jídlo, a když jsem to neudělala, připadala jsem si zvláštně. Čím dál tím víc jsem se začínala kontrolovat v tom, co vlastně jím.

Nepřijde mi, že bych v té době byla tlustá. Mým záměrem ani nebylo nějak extra zhubnout, ale přitom jsem byla šťastná, když jsem na váze viděla, že číslo začalo pomalu klesat. Přitom jsem v té době měla úplně normální váhu. Navíc když je člověk aktivní a hodně sportuje, taky toho hodně spálí a potřebuje dodat energii. Takhle jsem nad tím ale v té době nepřemýšlela. 

Neustále pod kontrolou

Pomalu jsem si zvykla na to dávat si pravidelně menší porce jídla. Jedla jsem zhruba 5-6krát denně s tím, že to bylo téměř vždycky ve stejný čas a každé jídlo jsem si plánovala dopředu, tudíž jsem vlastně pořád jen přemýšlela nad tím, co kdy budu jíst. Během toho období jsem necítila pocit hladu, přišlo mi, že jím pořád dost. Přitom můj kalorický příjem byl někdy tak vysoký jako pro nějaké malé dítě, ne pro sedmnáctiletou holku, která se ještě stále vyvíjí.

Rohlíky jsou zlo

Jedla jsem věci, které mi v té době připadaly zdravé, takže hodně ovoce, zeleniny, různé semínkové chleby, oříšky, hořká čokoláda, nízkotučné bílé jogurty, a tak dále. Věci, které jsem považovala za nezdravé, jako je třeba smažené jídlo a různé sladkosti, jsem si zakázala. Mým cílem v té době bylo stravovat se zdravě, abych se dobře cítila ve svém těle. Nic víc, nic míň. Chtěla jsem být skvělým sportovcem, který dobře jí, má krásnou sportovní postavu. Všechny tyhle představy mě strašně motivovaly a hnaly dopředu. V hlavě jsem se prostě úplně přenastavila, zakázala si nezdravá jídla. Šílené je, že mi tehdy připadaly nezdravé třeba i rohlíky. Navíc jsem se obecně bála tuku. Jak toho smaženého, tak třeba i v mléčných výrobcích. Proto když jsem si všimla v obchodě, že je tam napsané rohlík tukový, radši jsem se mu taky začala vyhýbat.

Po nějaké době jsem cítila, že mám čím dál méně energie. Často jsem si chodila během dne lehnout. Nemusel to být vyloženě šlofík, prostě jsem ležela a odpočívala. Toho si mamka později začala všímat a poukazovat na to. Moje rodina postupně začala registrovat, že hubnu, a komentovali to. Moje oblečení na mě spíš viselo. Najednou jsem se vešla do oblečení, které jsem nosila někdy na prvním stupni základní školy. Při pohledu do zrcadla mi ale nepřipadalo, že bych se nějak extra změnila. Viděla jsem se pořád stejně. Všechny ty komentáře okolo mi připadaly spíše otravné, protože jsem to přece pořád byla já. 

Discgolfové turnaje

Nepřišlo mi, že bych v té době dělala něco špatně. Když se na to dívám zpětně, tak to bylo poněkud šílené. Místo sportovkyně se ze mě spíš stávala vyhublá holka, které začaly trčet kosti, které mě pak nepříjemně tlačily. V té době jsem hrála i různé víkendové turnaje, kde to bylo takové všelijaké. Většinou se mi celkem dařilo, vyhrála jsem některé turnaje, ale únava po kole byla větší a větší. Postupně jsem cítila i horší kontrolu nad diskem a neházela jsem tak daleko. Taky jsem hůře zvládala psychický stres, který discgolf přináší. Nejvíc to u mě pocitově vygradovalo na turnaji Kadaň Galaxy Championships 2019 powered by Latitude 64°, kde jsem sice první kolo zahrála dobře, ale pak to šlo úplně z kopce a cítila jsem se, jako kdyby mě někdo týral. Přitom jsem hrála svůj oblíbený discgolf. Připadala jsem si strašně trapně, po hodech jsem někdy utírala slzy a nebo je držela celé kolo v sobě. Pak jsem po kole volala mamce a asi hodinu jsem jí brečela do telefonu. Nakonec jsem na tom turnaji skončila šestá, což stále není tak hrozné, ale tehdy mi přišlo, že jsem to strašně projela.

To je další věc, která mě v tom období dost trápila. Strašně mi kolísaly nálady, většinou se ale spíš uply k nějakému smutku. Moc jsem si to období nedokázala užít, spíš jsem neustále bojovala sama se sebou ve své hlavě. Ještě k tomu mi strašně začaly padat vlasy, takže byly úplně všude.

Dalším náročným turnajem byl Jindřichův Hradec Open 2019. Pamatuju si, že jsme měli zařízené krásné ubytování někde poblíž hřiště, kde byla okolo příroda. Moc jsem nevěděla, co mám dělat, a tak si pamatuju, že jsem se vydala den před turnajem po tréninkovém kole sama běhat. Přišlo mi to tehdy jako dobrý nápad, ale zpětně si říkám, že nevím, proč jsem se takhle zbytečně vysilovala. Na turnaji jsem nakonec skončila čtvrtá. Pamatuju si, že jsem během něj měla strach. Pořád mě svírala taková divná úzkost, kterou jsem nedokázala hodit za hlavu a celou dobu jsem si spíš přála, aby ten turnaj už skončil. 

Následoval Latitude64º Vesec Open 2019, ze kterého jsem měla už dopředu opět strach. Měli jsme hrát dvě kola za den a bála jsem se, že to nezvládnu, protože mi všichni discgolfisti tvrdili, že to hřiště je snad nejnáročnější, co kdy hráli. Naštěstí se mnou byla moje rodina a měla jsem svého caddyho (maminku). Díky ní jsem to nakonec zvládla a dokonce jsem vybojovala zlatou medaili! To mě strašně nakoplo a cítila jsem se neuvěřitelně šťastně. Po předešlých úzkostlivých a probrečených turnajích mi to přišlo jako obří výhra, ale upřímně jsem ani nechápala, jak jsem to mohla zvládnout.

Hledání řešení

S mou rodinou jsme poté začali můj problém s jídlem více řešit. Mamka se mě více vyptávala a snažila se mě podpořit, ať více jím. To ne vždycky bylo lehké, protože jsem nechtěla, ať mi někdo zasahuje do mého systému. Často jsem je vyslechla, ale pak stejně udělala pravý opak.

Nakonec jsme si s mamkou domluvily schůzku u výživové poradkyně. Ona chtěla zhubnout a já zase přibrat. Všechno, co nám poradkyně vysvětlila, jsem vlastně znala a věděla. Jen jsem to nedělala. Začaly jsme si s mamkou psát do deníčku, co jíme, abychom to poté mohly konzultovat s poradkyní. Doporučila mi, abych si večer po večeři dávala smoothie s ovocem, ovesnými vločkami a oříšky. Přišlo mi, že můj žaludek byl tak malý, že by se to do něj nevešlo, a tak jsem to udělala asi tak jednou a pamatuju si, že mi z toho bylo strašně špatně. Snažila jsem se ale více jíst, protože jsem chtěla mít více energie a necítit se pořád tak pod psa. 

Myslím, že když jsem se na začátku rozhodla, že změním své stravovací návyky, vážila jsem okolo 63 kilogramů. Při návštěvě poradkyně jsem měla okolo 54 kilogramů. Je pro mě těžké zpětně odhadnout, kolik času mezi tím uplynulo, ale myslím si, že tyhle moje myšlenky mě provázely už na začátku roku 2019 a k poradkyni jsme se dostaly někdy po půl až třičtvrtě roce. Nikdy mi nebyla diagnostikována anorexie a ani si nemyslím, že jsem přímo anorexii měla. Spíš jsem si to sama diagnostikovala jako ortorexii (= patologická posedlost zdravou výživou a biologicky čistými potravinami), protože jsem se skutečně snažila jíst hlavně všechno, co je zdravé. Menstruaci jsem naštěstí pořád měla, ale přijde mi, že kdybych to nechala ještě chvíli pokračovat a nezakročily bychom, asi bych o ni brzo přišla.

Tělo se ozvalo

Nejdřív mi dělalo celkem problém změnit svůj způsob stravování, ale pak najednou moje tělo začalo vyžadovat jídlo, a to hodně. Od té doby jsem mnohem více jedla a úplně to ve mně mizelo. Jako by se moje tělo snažilo získat zpět to, co jsem mu předtím nedopřála. Můj stav se postupně zlepšoval a já jsem trochu začala přibírat na váze. Bylo to celé takové zvláštní, protože jsem z toho na jednu stranu měla radost, ale vlastně mě strašně děsila představa, že zase přibírám. Jako by všechna moje předešlá snaha byla k ničemu. 

Postupně se to můj stav zlepšoval a já se cítila lépe. V discgolfu se mi taky začalo více dařit a obecně jsem byla spokojenější. Sice se můj problém v hlavě úplně 100% nevyřešil, pořád tam zůstaly určité výčitky, strach, a tak dále. Naštěstí jsem v té době byla obklopena skvělými lidmi, kteří mi pomohli na to více zapomenout a postupně to bylo lepší a lepší. Jídlo jsem si sice pořád plánovala, ale už jsem si ho méně vážila a v té době jsem už ani nepoužívala Kalorické tabulky.

Dokonce jsme si sedly s tou mou výživovou poradkyní, která mi pomohla se dostat z mého problému. Nabídla mi brigádu, a tak jsem pak psala pro její klientky recepty a takové přehledy, které se týkaly různých nemocí a stravovacích problémů.

Jak jsem na tom dneska?

Dnes, zhruba o 4 roky později, už dokážu říct, že tohle šílené období s jídlem je za mnou. Dokázala jsem si v tom najít svou rovnováhu a výčitky z jídla téměř vymizely, z čehož mám velkou radost. Ačkoliv to bylo velmi těžké období, které mě poté zasáhlo na dlouhou dobu, přineslo mi i hodně dobrého. Více jsem si uvědomila své hodnoty a myslím, že to i hodně ovlivnilo mé rozhodnutí například o tom, kam chci jít na vysokou školu a co chci v životě dělat. Kromě zdravé výživy mě totiž vždycky zajímal i pohyb a sport, a tak jsem se rozhodla jít studovat fyzioterapii, což bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohla udělat. Navíc se nevylučuje, že by fyzioterapeut nemohl například dávat rady, které se týkají výživy. Na fyzioterapii se mnohdy objevují pacienti s obezitou, kterým s jejich problémem nepomůže jen pohyb, ale také správná a vyvážená strava.

I tak si myslím, že když člověk zažije něco takového a myslí si, že ho to do budoucna už nebude ovlivňovat, vždycky to někde vzadu v hlavě zůstane a někdy se to může částečně vracet. Moje omezování s jídlem sice tak nějak skončilo, ale teď pro změnu bojuju s tím, že během stresu nedokážu pořádně jíst (např. zkouškové období ve škole). Snažím se na to myslet, ale stejně to pak nejde, prostě nemám chuť nebo je mi z toho nepříjemně. Takže by se dalo říct, že mám pořád co dělat.

Co si z toho odnést?

Tenhle příběh vám vůbec nevyprávím kvůli nějaké lítosti ani ničemu takovému. Vlastně mám pocit, že měl nakonec hezký konec a mohl skončit o mnoho hůř, kdybychom s mojí rodinou nezakročili. Chtěla jsem se s vámi o něj podělit, protože mám pocit, že s tímto problémem bojuje více lidí, než se zdá. Proto jsem si říkala, že když toto téma otevřu, tak to třeba někomu pomůže a uvědomí si, že v tom není sám. V dalším díle Něžného discgolfu se také budeme bavit o stravování, ale tentokrát se podíváme na to, jak to dělat lépe a vysvětlíme si základy zdravé výživy.

Co si z toho celého odnáším já je, že to, co jsem dělala, byla strašná hloupost. Jsem ráda, že to zpětně vidím a uvědomuju si své chyby. Teď už vím, že pokud chci být aktivní, silná a veselá, musím prostě více jíst. A sem tam klidně i nějakou hloupost, když vím, že to bude balzám pro moji duši a udělá mi to dobře. Moje tělo prostě potřebuje energii na všechny ty aktivity, které pro něj vymýšlím. Nejvíce se ztotožňuju s pravidlem 80/20, kdy člověk jí 80% kvalitního a nutričně bohatého jídla a zbylých 20% má právě pro to nezdravé, co má rád. 

Jsem ráda, že už nejsem zavřená ve své bublině, kdy se mi hlavou neustále honí myšlenky o jídle. Bylo to jako vězení. Nebo takový pokažený hlas v mé hlavě, který nešel vypnout nebo ztišit. Neustále tam byl a připomínal mi, že když to udělám takhle, určitě to bude lepší. Jenže nebylo. Teď už to vím a dokážu proti němu bojovat, ztišit ho a užít si s radostí i jídlo, které třeba není 100% zdravé.

Na závěr bych chtěla poděkovat mojí rodině za to, že při mě v tomto období stáli a nenechali mě si ublížit ještě víc. Moc to pro mě znamená a nevím, co bych si bez vás počala.